Jsou lidé, kterých se nesmí dotknout. Ne proto, e by se rozbili. Ale proto, e ti to vrátí. Tak zaíná estnáctá dráha, historický román Georga F. Weidingera, lékae ínské medicíny, který ji u dvacet let vyuuje. Je to píbh daru, který je zárove bemenem: vdt jen pomocí rukou, co trápí druhého lovka a dozvdt se víc, ne lovk kdy chtl vdt, o nm i o sob.Londýn, souasnost. Fong, syn ínských pisthovalc, cítí nemoc dotykem. U est let drí ob ruce v kapsách. Mezi Deptfordem, Peckhamem a Lewishamem, v kuchyni ve dv hodiny v noci, u kanálu a na oddleních Kings College Hospital se k nmu ivot, který si drel od tla, stále víc pibliuje, v píbhu, v nm má svou úlohu i Ruth. ína, o dva tisíce ti sta let díve, v období Válících stát: u eky v Po-chaji, ve stát chi, kde leí kameny, z nich se tlukou epele, sedí chlapec se stejným darem. Natáhne ruku. Bude mít pravdu. A dostane za to výprask. Jeho cesta vede pes zájezdní hostince a mezi povozníky na trh v Lin-c a dál do Chan-tanu, Luo-jangu a Sien-jangu, svtem wu a bylin, a jeho vdní jednou vplyne do Chuang-ti nej-ingu, Vnitní knihy lutého císae.Oba píbhy se stídají kapitolu po kapitole a odpovídají si napí staletími. Román je rozdlen do ty ástí pojmenovaných podle ty diagnostických metod ínské medicíny: pozorování, naslouchání a ichání, dotazování, dotýkání. ást po ásti se tená pibliuje, od pohledu, který pozoruje z dálky, a k ruce, je nakonec spoine na tle. Pod obma asovými liniemi plyne tichá otázka: jak se vdní ztrácí? Ne zákazem ani vyvrácením, ale tím, e se nco nevejde do uritého ádu a je prost vynecháno.V doslovu autor odhaluje, co stojí u koene románu: estnáctou cévu luo. Uebnice uvádjí patnáct tchto spojovacích drah. Su Wen vak popisuje jet jednu, Xu Li, velké luo aludku, kterou lze cítit tepat pod levým prsem. Nemá ádný bod; nelze do ní píchnout jehlou, lze ji jen nahmatat a proto nedostala íslo ani jméno a vypadla ze vech systém. Místo, ne bod.Georg F. Weidinger se akupunktue vnuje tém tyicet let. Román vyrostl z práce na jeho uebnici 72 meridián, kdy se ptal, jak se nco takového ztratí, kdo to poprvé zapsal a co si pomyslel, kdy si viml, e to nemá jméno. Po svém prvním románu Laufhaus píe stídmou, rytmickou prózou, která se obrací pímo ke tenái a ádá ho, aby ucítil papír pod svou dlaní. estnáctá dráha je urena tenám literární a historické prózy, vem, které pitahuje starovká ína a ínská medicína, a kadému, kdo nkdy stiskl ní ruku a v tu chvíli nco vdl.